Dnes na koupališti mě fascinovala reakce jedné holčičky, o kterou se chci s vámi podělit. Zasáhla mě coby ženu velmi hluboko a velmi mile.

Tato holčička mohla mít tak 9 let. Ostříhaná byla velmi nakrátko. Přiběhla do party kluků, kteří jeden za druhým metali kotouly ze skokánku do vody. Mezi nimi i můj nejstarší syn (5,5 let). Kluci se hecovali, hulákali na sebe a užívali si radost z pohybu.

Holčička se vždy zasekla a od kraje skokánku pár kroků couvla zpět. Opakovalo se to několikrát po sobě. Kolem skokánku už se utvořila slušná skupinka, převážně kluků a jejich tatínků či dědečků, kteří tam stáli jako kontrola jejich ratolestí. Voda pod skokánkem ale dospělým nesahala ani po pás.

„To dáš! Zacpi si nos a skoč. Tak na tři! Hele, Honza tam taky stačí, je to v pohodě. Neboj se!“

Podobná hesla zněla jedno přes druhé, ale holčičce to na motivaci moc nepřispělo. Proč? To je naprosto zřejmé:

>>HECOVÁNÍ A TLAK NA VÝKON NENÍ PRO HOLKY 😊<<

Kluci hecování milují, pro holky je to nebezpečná disciplína, protože ony se ze své podstaty nechtějí s někým porovnávat, nechtějí se tlačit do výkonu. Milují svět, rády zakoušejí spoustu nových zážitků, ale úplně nejlépe bez jakéhokoli hodnocení. Prostě jen tak, pro tu radost ze života.

A jak ta malá holka na všechny ty povely zareagovala? Pro mě naprosto božsky. S naprostým klidem a úsměvem a velmi silnou sebereflexí pronesla: „Když já tady na kraji pořád cítím strach.“ Nenechala se strhnout, zůstala v klidu a ještě svému naprosto cizímu okolí s lehkostí řekla, jak se v té situaci cítí, nebála se podělit o svůj strach.

To není ale vše. Všichni okolo to respektovali, nikdo ji do vody nestrčil schválně. Měla svůj prostor. A pak sama od sebe najednou skočila a měla  obří radost. Stejně tak i všichni přítomní. A ona, asi za pět minut, najednou přišla ke každému, kdo ji jakkoli předtím fandil, a řekla mu: „Moc děkuji, že jste mě předtím tak podporovali.“ S lehkostí a hlubokou upřímností.

Pojďme se teď samy sebe zeptat:

• Jak to máme s vyjadřováním emočních stavů my? V našich 20, 30, 40 letech?
• Jak jsme se zvládly či mohly vyjadřovat ve věku této holčičky? Měly jsme prostor?
• Nebyly některé z emocí potlačovány?
• Nebyly jsme tlačeny do výkonu?
• Byly jsme přijímány bez jakéhokoli hodnocení?
• S čím jsme si spojovaly vlastní hodnotu?

Možná bude tato introspekce bolavá, ale vždy můžeme vykročit s větším uvědoměním novým směrem.

K tomu nechť vám slouží tato krásná afirmace inspirována holčičkou z koupaliště: